Mám tady v Anglii, kde žiju kamarádku, které je přes padesát a je od mládí postižena roztroušenou sklerózou, nyní je upoutána na lůžko, či elektrický vozík. Její statečný manžel už roky pečuje o svou milovanou ženu, která v tuto dobu vládne pouze stále bystrým mozkem a levou rukou. Pravou má možnost pohybovat jen velmi omezeně, jinak celé tělo nemůže ovládat. Je to neuvěřitelně silná žena, která svůj úděl nese statečně a že je nemocná, se nikdo nesmí zmínit. Ona je prostě učitelka, jmenuje se Lucy a její manžel Ben jí pomáhá z lásky, děti nemají, tak mají pouze jeden druhého.
Když jsem se s nimi seznámila, pracovala jsem pro ně, jako pomocnice v domácnosti, po letech pro ně pracuji stále, ale už je to spíše než práce, srdcová záležitost. Ze začátku jsem se občas zmínila, že je to těžké, když je Lucy nemocná, aby mohla dělat to, či ono. Bylo mi ale vysvětleno, že nemocný člověk podle nich je ten, který má teplotu, nebo nějakou infekci, Lucy že je v pohodě a nemocná není. Tak jsem si po čase zvykla, prostě jsem ji brala, jako že je jí líp v její polohovací posteli, nebo elektrickém vozíku, když si se mnou povídá. Ještě nedávno učila, když se její stav zhoršoval, četla dětem ve škole knihy a mne stále doučuje moji ne zrovna ideální angličtinu.
Lucy s Benem procestovali už na vozíčku kus světa. Mimo jiné se podívali do Austrálie, v Americe viděli nejen New York, loni si autem zajeli podívat se na Eiffelovu věž do Francie a nadšeně mi vypráví, jak ráda by se ještě jednou projela nádhernou Prahou. V jejím pomyslném cestovatelském deníčku má ještě jednu položku neodškrknutou, moc by se chtěla podívat do Moskvy.
Přiznám se, že to není poprvé, co jsem se setkala s touto nemocí u blízké osoby, moje tenkrát nejlepší kamarádka Dana měla od lékařů potvrzenou stejnou diagnózu. Vím, že jsme lidé různí, i tato životní komplikace působí na každého jinak, ale moje kamarádka v Česku si vzala za své, že je nemocná, od první chvíle, co se to dozvěděla. Dana okamžitě dělala opatření, aby si zajistila nejlepší servis všeho, co jí lékařská věda může dát a přes to všechno se změnila s veselé osoby na protivnou bábu, která má jako poslání stárnout a být nemocná. Po osmnácti letech stanovení diagnózy je stále zcela pohyblivá, nadává na svět, nesnáší muže a úsměv po ní nikdo nesmí chtít, je přece nemocná, tak může být protivná!
Lucy navštěvuju každou středu, vždycky na ni volám už ode dveří a ona mi zpoza rohu vesele odpovídá. Hned se ptá, jaký byl můj týden, nadšeně vypráví o tom, kde byli oni s Benem, koho navštívili a co dobrého si dali někde v restauraci. Letos po vánocích mne překvapila sdělením, že si koupili loď. Je to obytná loď na plavby kanály a já jsem se radovala s ní, že i když bude třeba ležet, tak uvidí pohybující se krajinu, loď ji bude houpat a o víkendech budou cestovat z místa na místo.
Ben jí nechal nainstalovat mini výtah, kterým se dostane do obytného prostoru lodě a rampy, aby mohla přijet co neblíže k výtahu. Lucy je prostě nadšená z každé změny, každá maličkost ji rozveselí a často se spolu smějeme, jak malé holky. Je vidět, jak má ráda život a taková "maličkost", jako je zcela nehybné tělo, ji nerozhází.
Je jisté, že nemá každý den růžový, ale kdo ji zná, ji miluje, protože je chytrá, zábavná ve společnosti a nezahořkla, když se jí zkomplikoval život. Jsem moc ráda, že mám před sebou živý důkaz statečnosti, i když by možná byla na místě pozice oběti.